Ďábel se bojí Marie jako svěcené vody, protože je doprovázena zástupy andělů bojujících se zlem. Proto v bazilice v Křešově – věnované Nanebevzetí Marie – jsou andělé všudypřítomní. Adoruji Madonnu stoupající k nebi na centrálním obraze na hlavním oltáři, hrají na varhanní skříni, pohlížejí z klášterních chrámových lavic, fresek, schránek relikviářů, doprovázejí svaté na fasádě baziliky. Byli to andělé, kdo přinesli obraz Panny Marie Milosrdné do Křešova. Tak to alespoň vypráví jedna z legend.
Jak to bylo doopravdy? Historici nad tím krčí rameny. Mají své hypotézy. Křešovská ikona je jak z jiného světa. Vědci ji spojují s byzantskou kulturou, ve které nejsou obrazy jen uměleckým výtvorem, ale fungují jako skutečná vyobrazení Boha, Bohorodičky či svatých. Jsou umístěny nad klekátky a jsou uctívány. Často natolik dlouho, že věřící má pocit, že vyobrazení k němu začíná promlouvat. Takto věřící s obrazem navazuje mystický vztah. Člověk, který touží přijmout alespoň část svátosti obsažené v ikoně, se jí dotýká hlavou. Cítí, jak se oči ikony setkávají s jeho pohledem. Ikona obsahuje konkrétní myšlenku, slovo. Slovo lze tedy ne pouze slyšet, ale je i vidět. Právě ono – jak učí Bible – bylo na počátku. Podívejme se nyní na křešovskou ikonu Panny Marie Milosrdné. Středobodem obrazu, stejně jako v případě Panny Marie Neustálé Pomoci, jsou ruce. Marie v nich drží Ježíše, poskytuje mu oporu, pocit bezpečí. Ukazuje na něj. On se zase dívá do nekonečna, k Otci. Proto ikona s vyobrazením Marie poskytuje naději na pomoc v nouzi. Vzít člověkovi Marii znamená vzít mu naději, bez které zůstává pouze zoufalství. Ježíš měl naději, proto si dokázal poradit i s tíhou kříže. Ten, kdo bude myslet pouze v pozemských kategoriích (přízemně), ničeho nedosáhne – říká Marie a ukazuje na svého syna. Její dobrotivý pohled je jako rozhřešení. Ale tohoto daru mohou dosáhnout pouze ti, kteří poznají pravdu ne z tohoto světa, a to je možné pouze na kolenou, prostřednictvím modlitby.
